JAK JSEM VIDĚLA OPRAVDOVOU POLÁRNÍ ZÁŘI
O polární záři jsem se toho naposlouchala hodně. Pokaždý, když se objevil i slabý pruh pohybující se na obloze, jsem dokázala stát venku do tý doby, než zase zmizel. Když totiž něco takovýho vidíte, zdá se vám to jako sen, nebo něco kouzelnýho. Nikdy jsem však neměla štěstí na tak silnou polární záři, že by se odrážela od vody a osvítila celý prostor okolo mě..
Až do nedávna.
S polární září to bývá celkem oříšek. Musí vám totiž vyjít počasí, nesmí být zataženo, protože přes mraky toho moc neuvidíte (což je v zimních měsících někdy nesplnitelné). Musíte si ohlídat Kp index, který vyjadřuje intenzitu magnetické bouře neboli v jaké zeměpisné šířce můžeme tento světelný jev vidět (u nás je například polární záře viditelná od Kp 2). Pokud je nižší, polární záře se opět nekoná. Robert o tom ví naštěstí první poslední. Má proježděné ostrovy křížem krážem a tak s ním turisté vždycky Auroru objeví.
Od té doby, co jsem se přestěhovala do Norska bylo mým snem vidět polární záři takovou, kterou vídám na instagramu, nebo na Robertových fotografiích. Mám staženou aplikaci, která mi oznamuje, jaké nás čeká v následujících dnech Kp, nebo taky to, jestli u nás bude vůbec polární záře vidět.
Jednoho večera mi přišlo upozornění, že Kp má být opravdu vysoké. Aplikace nám hlásila KP 5 (G1), což “slibuje” opravdu slušnou podívanou. Zabalili jsme si tak všechno potřebné a kolem osmé vyjeli na lov.
Popojížděli jsme po zdejších silnicích směrem k místu, kde jsme plánovali postavit veškerou techniku. Když jsme však na místo dorazili, obloha byla zatažená tak moc, že nebyla vidět ani jedna hvězda. Rozhodli jsme tedy, že počkáme. Hodinu a půl jsme čekali, během toho jsme zkoušeli nastavení foťáků. Po dvou hodinách se mraky začaly zabarvovat do zelena, což bylo znamení toho, že to dneska hodně “pálí”.
Začínala mi být zima, a tak jsme se rozhodli, že zkusíme ještě štěstí v jiném fjordu. Nasedli jsme do auta a jeli. Po pěti minutách to začalo. Rychle jsme zaparkovali auto a vyběhli z něj ven. Silnice a všechno okolo zářilo sytě zelenou..
Je vážně těžký popsat tento zážitek slovy. Když se mi totiž polární záře roztančila nad hlavou, o všechna slova jsem přišla. Vnímala jsem pouze ten kouzelný okamžik, neustále ukazovala na oblohu a usmívala se od ucha k uchu. Neskutečně mrzlo, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Zapomněla jsem na zimu a na všechno kolem sebe. Vnímala jsem jen samu sebe, Roberta a Auroru.
Někdy musíte být opravdu trpěliví, než se vám Aurora ukáže, ale když se ukáže. Stojí to za všechno čekání světa.
A co vy? Měli jste někdy možnost vidět tento přírodní zázrak? Pokud ano, napište mi kde to bylo a jaké pocity jste přitom měli. Pokud ne, máte to na svém bucket listu?
TIP: Pokud budete plánovat výlet do severního Norska a budete si chtít zvýšit šance vidět tento přírodní úkaz, můžete si s námi zabookovat honbu za polární září. Robert průvodcuje ve čtyřech jazycích (češtině, angličtině, němčině a norštině). Poví vám o našem životě za Severním polárním kruhem a jako bonus si odnesete kvalitní foto vzpomínku :-)