DODÁVKOU ZA POLÁRNÍ KRUH ANEB SILVESTR TAK TROCHU JINAK - 1. část

Je začátek prosince a já už se nemůžu dočkat Vánoc. V tom si uvědomím, že jsme letos vůbec nezačali řešit Silvestra. Listopad nám v New Yorku utekl jako mávnutím kouzelného proutku a před výletem do Ameriky myslíte zkrátka jenom na Ameriku.

Takže co teď?

SNĚNÍ SE VYPLÁCÍ

Začnu hledat na internetu nějaké ubytování v ČR. Všechno vyprodaný, nebo předražený. Nevzdávám se a hledám dál. Slíbila jsem, že letos doma nebudeme. Alpy nic, Tatry nic,.. Pomalu se začínám smiřovat s myšlenkou, že z toho teda letos asi nic nebude, pokud se nestane nějaká šílená náhoda.

Pro inspiraci vlezu na instagram a najednou se objeví nádherná fotka z Lofot. Haha, Norsko. Jasně. Ta naivní část mě si začne představovat jaký by to asi bylo, kdybychom strávili Silvestra tam. Za polárním kruhem s polární září nad hlavou.

Vlezu na BOOKING a hledám. 

Úplně nový apartmán na Lofotech pro 7 lidí. Cena 22 610Kč.

Začnu počítat nuly v ceně a kontrolovat, jestli jsem nepřehlídla termín. Přece není možný, že by zrovna na vánoční svátky bylo tohle místo volný a za takovou cenu?!

Kontroluju to asi 5 krát a pořád to tam je.

Neváhám ani vteřinu a žhavým telefon. Až moc nadšeně převyprávím celej můj plán, kterej už mám v hlavě vymyšlenej i se všema detailama. Já už se totiž vidím v tom apartmánu s kakaem v ruce.

Většina rodiny je k tomu trošku víc skeptická, navíc letenky už stojí v tomto termínu 25000Kč na osobu, což je masakr. Pokládám telefon a jdu volat mamce.

Mamka už je ode mě zvyklá asi na hodně věcí, ale před tím, než jí volám si v hlavě plánuju to, jak jí to podám přesně tak, aby se vším souhlasila. Udělám přibližnou kalkulaci a jdu na to.

Téměř okamžitě zvedá telefon a já jí všechno během chvíle vyklopím. Přestává poslouchat po tom, co vyslovím “polární záře, velryby, Silvestr” oukej, jedeme. Moje mamka, která byla nejdál autem v Chorvatsku! :D

Vím, že tohle bude ještě daleká cesta k tomu, abychom opravdu jeli. Nejvíc práce nám dá přesvědčit tátu, ale já jsem pevně rozhodnutá, že tahle cesta se uskuteční.

PLÁNOVÁNÍ SE občas VYPLÁCÍ

Pár dní na to táta přestane protestovat mému otravnému já. Objednáváme ubytko, půjčujeme si dodávku, vymýšlíme jídelníček na všechny dny, pročítám různý fóra a blogy o tom, jak tam lidé jezdí v létě (protože v zimě to moc čechů dodávkou asi ještě nezkusilo - jestli vůbec někdo). Vybíráme nejvhodnější cestu, sepisujeme všechny potřebný věci, který potáhneme s sebou. Jako jsou například řetězy.. ve skandinávii totiž nikdo nesolí a nesype silnice. Většina obyvatel jezdí se speciálními pneumatikami, které mají hřeby a nesundávají je až do jara.

Cíl naší výpravy je jasný. Užít si nejlepšího Silvestra v životě. Bez lidí, s rodinou a vidět polární záři a velryby.

Polární záře je o náhodě a počasí, tak doufám v to, že budeme mít štěstí. Pozorování velryb je docela oříšek. Na každé internetové stránce najdu stovky rad, jak tyto vznešené tvory zahlédnout v jejich přirozeném prostředí. Dost z nich se ale hodně liší. Brouzdám na facebooku v cestovatelské skupině a narazím na Čecha, který žije v Norsku už 9 let. Mluví o polární záři a velrybách jako by se nechumelilo a tak ho kontaktuju. Za zkoušku přeci nic nedám. Ozývá se téměř okamžitě a během pár hodin jsme domluvení na tom, že dva dny nám bude dělat průvodce po ostrovech a taky že nám zařídí termín na velryby. Vyjmenovávám mu všechny datumy, kdy budeme na ostrovech.

Dozvídám se, že pro 7 členou skupinu by mohl být takový zážitek takhle narychlo dost velký problém. Začínám se modlit, aby to všechno klaplo. Příští den mi píše, že jediný den, který byl pro 7 lidí v našem termínu je 31. 12. Datum ihned potvrzujeme.

TIP: Pokud budete plánovat výlet na Lofoty či Vesterály stejně jako my, doporučuju Roberta kontaktovat. Řekne Vám totiž absolutně všechno, co potřebujete vědět a zařídí veškeré aktivity, které se tady dají podniknout. Kontakt: INSTAGRAM a FB STRÁNKA

Mám radost z toho, jak všechno vychází. Zdá se mi to až moc neuvěřitelný. Všechno totiž klape jako hodinky. 

Pojede nás tedy 7. Takže jedno místo v dodávce máme ještě volný. Řidičů je 6, ale nakonec se střídají jen 3.

Cestu máme naplánovanou přes Rostock (kde se nalodíme na trajekt) - přejedeme do Dánska (Gedser) - kolem Kodaně - Malmo - Stockholm - po pobřeží (Uppsala - Gavle - Soderhamn - Sundsvall ) - Skelleftea - Kiruna - Narvik - Svolvaer - Leknes. Tahle cesta je prý nejrychlejší a taky nejlevnější. Jelikož ve Švédsku kromě Öresundského mostu (spojení Kodaň/Dánsko a Malmö/Švédsko) jsou veškeré cesty a dálnice bez poplatku. V Norsku je mýtné za průjezd zpoplatněných silničních úseků vybíráno prostřednictvím systému AutoPass, což by nás vyšlo mnohem dráž.

Google vypočítává cestu na 37 hodin, bez přestávky. Tátovi se dělají mžitky před očima a není sám. Já se klasicky těším. Miluju dlouhý cesty, ale tohle bude definitivně ta nejdelší, kterou jsem kdy autem jela.

DNESKA JSEM TA HOLKA, KTERÁ JEDE TRAJEKTEM

Po šíleným plánování, několika dohadech a Štědrém dni nastává den D.

Je 27.12. 2017 a nám přesně v jednu hodinu ráno drnčí 5 budíků. Od půl druhé rovnáme všechny věci do dodávky a děláme občerstvení na cestu. Ve dvě už většina z nás sedí na sedadlech dodávky, která se teď na dva dny stane naším domovem. Všechno ještě jednou překontrolujeme a může se jet.

Musíme stihnout ranní trajket, který z Rostocku vyráží v 9 hodin. Trajekt jsme totiž předem objednali online TADY. Do přístavu dorazíme kolem sedmé hodiny. Akorát svítá. Odpočíváme v dodávce a čekáme na nalodění. V půl 9 se nalodíme. Auto necháváme v garážích a jdeme na palubu.

Německé pobřeží nám rychle mizí z dohledu. Přístav se s námi loučí majákem. Koukám na něj a vzpomínám na to, jak jsme tu byli s našima na dovolený před několika lety. Já neustále koukala na ty obrovský trajekty a přemýšlela, kam na sever asi tak jedou. V tý době bylo moje největší přání sedět na tom trajektu a jet vstříc obrovskýmu dobrodružství. Ten sen si sice musel trošku počkat, ale teď se mi plní.

Dvouhodinová cesta trajektem uteče rychlostí blesku. Nasedáme opět do našeho domečku na kolech. Jsme v Dánsku. Uběhnou další dvě hodiny a už nás víta cedule s tím, že za chvíli budeme na hranicích se Švédskem. Hustý. Jedeme teprve půl dne a už budeme ve Švédsku? Možná do toho Norska nakonec dorazíme dřív, než po 37 hodinách..Asi takhle nějak uvažovala většina z nás. Opak byl však pravdou. Tím, že jsme najížděli na most, který dělí Dánsko od Švédska, nebyla naše cesta ani v půlce.

VÍTEJTE VE ŠVÉDSKU

Švédsko nás vítá sluníčkem. Maximální rychlostní limit je tu stanoven na 110 km/h, v teplých měsících může být rychlost upravena na 120 km/h. Všichni jsme otrávení z toho, proč musíme po krásných dálnicích jezdit tak pomalu. Ve středním Švédsku nám to začíná docházet. Silnice jsou sice v perfektním stavu, ale města a benzínky jsou od sebe vzdáleny i 50 km. Všude kolem jsou jenom lesy, skály a Vaše auto, což člověka může lehce unavit. Řidiči se tu střídají nejvíc. Na celé auto začíná dopadat únava. Čím víc na sever jedeme, tím víc je všechno opuštěnější. Nepomáhá tomu ani to, že sluníčko už zapadlo a my se musíme smířit s tím, že nejdřív ho uvidíme, až zase pojedeme domů. Začíná přituhovat. Teplota každým kilometrem klesá víc a víc pod nulu. Teď jsme na nějakých -20 stupních. Silnice je úplně namrzlá a vypadá spíš jako obrovský kluziště. V nějakých úsecích jsme rádi, že jedeme 80km/h. A to jsme si stěžovali na 110 km/h..Tahle cesta se zdá jako nekonečná.

Tím, že jedeme nonstop, nepotkáváme třeba 3hodiny žádné auto. Začínám chápat ty skandinávský detektivky plný hrůzy a opuštěných míst. Takhle to tady totiž vypadá na každým rohu. U benzínky v noci ani nikdo není, v tyhle chvíle nás v pozitivní náladě drží myšlenka na to, že s sebou máme alespoň plný kanystr..

Po tisícovce dalších kilometrů, několika hodinách cesty a jedný přečtený knížce, vjíždíme do města Kiruna. Tuhle část cesty jsem si zamilovala ze všech nejvíc. Víc než auta totiž potkáváme soby a sem tam nějakého losa. Všude jsou tuny sněhu, teploměr nám hlásí -36 stupňů! Tomuhle se říká zima.. Sobama jsme všichni očarovaní, nikdo z nás totiž neviděl soba ve volné přírodě.

Blížíme se k norským hranicím, jsou dvě hodiny odpoledne a všude vládne tma. Hraniční přechod, přes který plánujeme jet je vysoko v horách. Na internetu jsem se dočetla, že tento by měl být nejméně problémový, přesto jsme veškeré jídlo, které jsme vezli měli rozpočítané přesně na každého člena v autě. Nechtěli jsme nic riskovat. Norové totiž často na jejich hranicích prohlížejí celá auta a pokud někdo porušuje pravidla, udělují vysoké pokuty. Dorazíme na hranice a nikde nikdo. Bez problémů projíždíme. Jsme v Norsku. Za celou cestu nám nikdo nekontroloval auto, ani doklady. 

SPLNĚNEJ SEN

Na Lofoty je to ještě štreka, čeká nás minimálně šest hodin v dodávce. Nicméně z nejhoršího jsme už venku. Dokonce si začínáme zvykat na to, že silnice je jedno velké kluziště. Teplota začíná trošku stoupat, teď se drží na -16 stupních. Díky bohu za Golfský proud.

Po 7 hodinách, několika smycích a dvou zastávkách na kafe se před námi objeví cedule s názvem “LEKNES”. Jsme tady. Dodávku parkujeme před červeným baráčkem, kterým se tady říká Rorbu. Dříve byly tyto baráčky domovem rybářů, v dnešní době jsou využívány spíše k cestovnímu ruchu. Vystupujeme z auta, obloha je bez jedinýho mráčku. Jdeme na terasu, která patří k našemu ubytování. Najednou se mi zatají dech. Nad náma poletuje polární záře. Je slabá, ale je tam a já si uvědomuju, že jsem si opět splnila další sen..