ŽIVOT ZA SEVERNÍM POLÁRNÍM KRUHEM V DOBĚ KORONAVIRU
Sedím v obýváku a pozoruju z okna zamračenou oblohu úterního rána. Dneska jsme doma 54 dní. Padesátčtyři dní jsme bez práce. 13. března 2020 se nám život otočil vzhůru nohama, jako spoustě dalším lidem ve světě.
Kromě práce se pro nás ale v podstatě nic nezměnilo. Stále trávíme co nejvíce času v přírodě, bez lidí. V horách, na plážích a prozkoumáváme nová místa. Cvičíme jógu, koukáme na Netflix, fotíme. Relaxujeme a snažíme se alespoň trošku pracovat online.
Ostrovy jsou poloprázdné. Moc lidí tu totiž nežije a jelikož jsou uzavřené přístavy, letiště i hranice jsme naprosto odříznutí od světa. To mi svým způsobem vyhovuje. Neumím si představit lepší místo, kde trávit tohle zvláštní období. Jediný co mi chybí k tý trošce štěstí je moje rodina a o pár stupňů teplejší počasí.
Stále tu totiž máme sníh a teploty se pohybují kolem nuly. V květnu. Letošní zima je nekonečná. Trvá už 7 měsíců.
U nás na Vesterálech se zdá, že koronavirus podchytili včas. Za celých 7 týdnů tu byly pouze dva případy. Neřeší se tu roušky a krom toho, že do každého obchodu dali cedule o rozestupech a rozmístili pár dezinfekcí je tu víceméně všechno v normálu. Restaurace, kadeřnictví, hotely a fitness centra jsou samozřejmě zavřená, ale tento týden se postupně začíná pár míst opět otevírat.
Pokud jdeme do přírody většinou tu nepotkáme ani živáčka. Takže social distancing tu není žádný problém.
Na týhle situaci mám nejradši volnost, kdy si můžu určit, co budu celý den dělat. Poprvé v životě mám všechen čas světa a stejně mi připadá, že mi to nestačí. Díky tomu, že dělám to, co mě baví utíkají dny bleskovou rychlostí.
Nejradši mám ale tu část dne, kdy se sebereme, určíme si místo, na které pojedeme, naložíme auto a vyrazíme. Je květen a i přesto, že tady máme ještě dost sněhu, vzduch voní jarem. Tráva je ještě zažloutlá, stromy jsou úplně holé, ale u pobřeží se to hemží stády divokých hus a včera jsem dokonce na naší procházce viděla jehňátka. Postupně se tu začíná příroda probouzet a za dva týdny už přivítáme půlnoční Slunce.
Jsou to právě tyto chvíle, kdy se dokážu soustředit pouze na ten daný moment a nebát se budoucnosti. Ty chvíle kdy stojím na pláži a poslouchám skřehotání racků, ty kdy pozoruju západ sluníčka, ty úplně neobyčejně obyčejný chvíle a přesně v nich si uvědomuju, že je spousta věcí, za které můžu být momentálně vděčná:
Jsme zdraví.
Žijeme na jednom z nejkrásnějších míst na světě.
Můžeme jít kdykoliv ven aniž bychom nás nebo někoho jiného ohrožovali na životě.
Jedním stisknutím tlačítka se můžeme spojit a vidět v podstatě s kýmkoliv ( a to i přesto, že je několik tisíc kilometrů daleko).
Můžeme cvičit a hýbat se, kdykoliv se nám zachce.
Jaký jsou ty vaše?
Pokud chcete více nahlédnout do mého života, nezapomeňte sledovat můj Instagram :-)
S láskou,
Annie